Krušnohorské pohádky
Jak se jáchymovský hajný zpovídal před vlčím soudem
V Krušných horách jsou místa, kde čas neplatí a prostor nehraje. Občas projdete z údolí do údolí mžiknutím oka, nevědouce, jak jste se tam ocitli. A občas stoupáte strání a lesem a lesem a loukou, stále výš a výš, abyste vyčerpáni na konci dne sotva dostali hřebeny na dohled.
To jednou tajemník přebuzského družstva vyrazil časně z rána podle Čertovy hory, co potok teče, na schůzi do Rotavy. V tom na něj za poslední krásnolipskou chalupou padla mlha tak hutná, že ať vyrazil, kudy vyrazil, donesly ho nohy pokaždé jedině k Tajchu, div že si boty nenamočil. Až když obešel čtyřikrát Kamenný hřib a doprosil se postupně každého z duchů, zmatení ho pustilo a z bílé tmy se vynořil: Ovšem až v Nejdku, kde probíhala pouze veřejná protialkoholní přednáška, na niž nebyl pořadateli vpuštěn.
V Krušných horách jsou i místa, kde by čas raději neplatil a prostor nehrál, ale musejí poslouchat. Pán hor otevírá svou mocí brány a zaručuje zasvěceným bytostem bezpečný průchod pod jeho zákonem. Kdo ví, kam stoupnout, může ve správný okamžik vejít do Údolí mezi skutečnými údolími a za pár chvil si tak zkrátit cestu z Javorníku na Výsluní, či z Velkého Špičáku k Smolným Pecím. Nebo taky z Pekelské skály až do saského Schneebergu.
Tou branou totiž moc rád chodil jáchymovský hajný, protože do Zwickau by odtamtud už kamenem dohodil. Z titulu svého úřadu měl právo služebního užití. Nejdřív procházel dohlížet, aby lepší dříví z panského řádně naložili na vagóny, a bokem sháněl laciné semenáčky, jimiž lepil manko ve výsadbě. Pak přidal čachry s podnikovými výseky, a nakonec nosil v aktovce překupníku Thumovi šperky a hodinky vykradené z horských chalup po okolních rajónech. Nekale nabytými penězi živil svou hráčskou vášeň a všechny provozovatele výherních automatů, od Vejprt až po Ostrov.
Když množící se případy přiměly nejvyššího fořta vyhlásit bdělost, zesílily hlídky kolem chatek a každý lesák měl shora nakázáno mít oči na stopkách, náš hajný nejprve obešel s flintou v ruce a punčochou přes tvář několik osamělých benzínových pump. Když ale v novorolské stanici narazil na správce, který se tam i s partou stavil pro pár lahví na řádné zazdění svých padesátin, sotva před rozjetými chlapy vyváznul se zdravou kůží. Až broky do nohou těch nejodvážnějších mu dovolily uprchnout do lesa. Od té doby se bál loupit na místech, kde by se mu do toho mohl někdo nečekaně připlést.
Jeho pole působnosti se tím výrazně smrštilo, na rozdíl od jeho vášně pro hru. Vánočními prémiemi za zfalšované přebytky stěží utišil nejhladovější věřitele. Když bylo nejhůř, vzpomněl si na vdovu po minulém hajném, jež bydlela v domku Na Valech, nedaleko kanceláře lesní správy. Hajný se u ní občas zastavil po cestě domů na kávu a věděl, že svou starobylou sbírku šperků ukládá do ozdobné dřevěné kazety, bedlivě zamčené v sekretáři. A tak začal spřádat temný plán.
Osudového dne, když jasný mráz zalil vlhký lednový sníh, vydal se za ní na přátelskou návštěvu. Poseděl, popil, poděkoval a vyrazil zdánlivě domů. Jejímu šedivějícímu Hasanovi hodil ještě na rozloučenou čtyři kolečka otráveného gothaje. Potom, co ve sněhu zanechal jasnou řadu stop od chaloupky k vlastnímu domovu, popadnul brokovnici, přetáhnul si přes obličej punčochu a vydal se cestou přes dvorky, ploty a soutky zpět za svou obětí.
Vdova na zazvonění bez rozmyslu otevřela, domnívajíc se, že si návštěva jen něco zapomněla. Hrozivý stín ji ale odhodil pažbou zbraně dovnitř a pak bezohledně odtáhnul na půdu domku, kde ji svázanou s těsným roubíkem v ústech zanechal. V přízemí už pak pachatel mohl pracovat v klidu a s rozmyslem. Ze skrýše mezi starým porcelánem neomylně vytáhnul klíč, kterým otevřel sekretář. Dřevěnou vykládanou kazetu se šperky z něj vložil do své aktovky. Pak ještě přiměřeně rozházel a pozotevíral zbytek místnosti, aby vyvolal dojem náhodného pátrání, a vyrazil nenápadně po protažené silnici k Suché, aby se dostal pod Pekelskou skálu dřív, než vyjde měsíc.
V pravou chvíli pak vstoupil na louku pod Skalou a podle zářící luny a klínovecké věže v dálce si našel z Měkkého místa správný směr. Odemknul průchod svým slovem a vykročil do Údolí mezi skutečnými údolími, kde svět pozbyl obrysů v měkkých stínech bílé, jež prosvítala oblaky mlhy a odrážela tam a zase zpět od sněhu a mraků. Hajný se prodíral dál za světlem, závějemi proti kousavému větru, dál za světlem úplňku, který mu byl majákem.
Však právě když odříkal svá vstupní slova, stará vdova na půdě dodýchala, zalknutá příliš utaženým roubíkem. V poslední chvíli její duše vykřikla nad tou nespravedlností a dovolala se vyššího zásahu.
A tak hajný došel až ke světlu. Uprostřed mrazivé prázdnoty stáli tři bíle zářící vlci Horského soudu, v jehož jurisdikci se na své cestě ocitnul. Cínovec nesl Knihu zákonů a přednesl obžalobu. Klínovec, odpovědný za hrdlo obžalovaného, hájil jeho případ a hledal ta nejpříznivější vysvětlení věcí. Měděnec zvážil vše, včetně přiznání a pokání pachatelova a vyřknul rozsudek:
100 let posmrtných prací služebného ducha a rok navíc za každý další nepoctivý den.*
Tělesně i duševně řádně omrzlý hajný se vymotal z mlhy zpět na okraji Jáchymova. Beze slova si zabalil svých pár zbývajících švestek a ztratil se navždy z obce, před věřiteli i lidskými vyšetřovateli. Jedni tvrdí, že nějakou dobu pracoval na Šumavských kůrovcových výsecích, jiní o něm zaslechli z Jesenických školek, kde prý neúnavně a za každého počasí vyrážel do terénu, obstarat semenáčky. Jisté je jenom to, že od posled-ního velkého orkánu po něm není zmínky.
Zato kolem Horní Halže, Kovářské a Přísečnice, zvlášť když napadne vlhký sníh, začali lidé poslední léta vídat Bledého hajného. Odhání trampy z ochranného pásma, výstřely plaší kořist pytlákům a láká do temných slatin zloděje, pobudy a lapky na svou aktovkou plnou zářících šperků, které pak v teple místnosti roztají na vodu. Když ho potkáte, mějte se na pozoru a popřejte mu, ať si brzy vyslouží podmínečné propuštění.
* Zajímavým detailem je, že jako nejzávaznější zločin, umožňující uložení výjimečného trestu, byla nakonec posouzena pouze úkladná loupežná vražda psa Hasana, který zahynul ve strychninových křečích asi hodinu před svou majitelkou, jelikož v případě úmrtí vdovy se hajnému nepodařilo prokázat úmysl a skutek byl posouzen „pouze“ jako kvalifikovaná forma loupeže.
Jak liška začarovala ozvěnu
Vody, které se z Krušných hor a kopců stékají do Ohře, jsou na hluk zvyklé. Dnes klokotají přes kameny vedle uhelných lomů, železničních tratí a továrních provozů, ale už v dávných dobách klapaly na potocích mlýny, pece a hamry, vzpomínané dodnes ve jménech mnoha horských vesnic a městeček. Třeba v Nových Hamrech se už od 16. století ozývaly rány vodních kladiv dopadajících na železné a cínový výkovky, vyrýžované, vytěžené a vytavené z okolních skal. Kolem soutoku Rolavy a Bílého potoka vyrostla řádka kováren, drátoven a hutí. V té nejslavnější, Soví huti, vysoko na Dvorském vršku také stvořil Kryštof Schürer, mistr řemesla sklářského, v Evropě první modré kobaltové číše pro slavnostní tabuli Šliků, oněch podnikavých a vzdorných praotců dnešního dolaru, pod jejichž erbem se místní hornictví, hutnictví a ražba mincí poprvé začaly rozvíjet.
Kostel sv. Jana Nepomuckého nad obcí dostavěli, právě když se 14. července začaly v Paříži ozývat první výkřiky davu před Bastilou, aby byl svědkem zdejšího rozmachu, bídy i poválečného úpadku. Když byl v 90. letech, po víc než půl století komunistického nezájmu, pod vedením pátera Pražáka opraven za vydatné pomoci původních rodin z Německa, zůstali věrní tradici a nechali pro věž kostela odlít již třetí sadu zvonů dle původního předpisu, když ty předchozí byly postupně roztaveny na patrony oběma světovými válkami. Všechny hrany jsou zvlášť vyladěné, aby se jejich hlas dokázal nést přes všechno lidského lomození a hemžení údolím, až na kraj Vysoké Pece.
Stejně jsou však v horách místa odjakživa hluku zapovězená. Tam, kde ze skal tryskají vody léčivé, lesy smějí jen tiše ševelit – a všechny řádné kolonády a promenády ordinují ve svých regulích ticho a klid. Přece ale dojdeme k hranici, kde se pohádkové údolí vytrácí a lázně se poddávají trubkám a komínům. Říčka Teplá se promísí s Ohří, vlaky zahoukají nad útesem a mlžným vzduchem se začnou nést trumpety stanic a továren.
Opravdové potíže začaly, když mistr Patera donesl učňům do Kroužku opravářů starou protileteckou sirénu. Našel ji v pozůstalosti po zapomenuté tetě s podobnou přezdívkou. Kluci hned vytušili příležitost a stroj pod odborným dohledem hbitě rozmontovali, opravili, namazali a, pod přikrývkou krajské ‚Akce Za nové okapy‘ připojili.
Stárnoucí ředitel Švarc byl po dvacet letech ve funkci už dost vajs a stěží slyšel to, co mu kdo zvládl zařvat do ucha. Sirénu vůbec nezaznamenal a při upomínce na její vojenskou povahu se pouze široce rozhovořil o vlastních i cizích úrazech při seskoku padákem. Patera si předem naklonil tělocvikáře Lermu zapojením do Krajského systému včasné výstrahy a chemikářku Codrukovou uplatil příslibem instalace nových izolačních oken v laboratorní učebně. A školník byl rád, že to plaší ptáky.
Zpod nachové střechy učňáku, obory stavební, se tak na konci každého školního dne začal nést kvílivý tón, v odpověď na troubivý signál ‚padla‘ z elektrárny na druhé straně údolí, většinou právě když expres Krušnohor oznamoval svůj přejezd přes viadukt na Mariánky. Dokud všichni drželi pořadí, dala si situace ještě unést. Ale učni, čeleď neposedná, se začali s elektrárnou předhánět, kdo zatroubí první, a na okamžitou a neúprosnou odpověď elektrárenských si od známého šprta Tadeáše dokonce nechali vypočítat, jak dlouho musí která siréna putovat, když p = 1014 hPa.
Po krátkém období závodů, kdo dřív, už každý troubil, kdy ho napadlo. Kázeň upadala, žáci prchali z učebny už ve čtvrt na dvě, dřív než se stačili dozvědět, že správním centrem oblasti býval za vlády Karla IV. Loket, zatímco Chebsko ke Koruně České připojil jeho otec, Jan Lucemburský. Dělníci v pátek neochvějně odkládali nástroje při prvním zvuku sirény, vypočítané prognostickým oddělením tak, aby zvedla do vzduchu holuby na plácku před školou zrovna v okamžiku, kdy se repetenti ze čtvrťáku budou dobromyslného Patery doprošovat o ovladač.
Celým údolím se tak rozléhal nepravidelný jekot, řev a troubení vlaků, zrovna když se příroda pod svatomartinským sněhem chystala ke spánku.
Liška, která v tom hukotu nemohla zabrat, ani když si vycpala pelech slámou a jutovými pytli ze starého družstevního skladu, toho už měla jednoho krásného dne dost. Vylezla na holou stráň, kousek pod Čihadlem, tam co je Měkké místo. Rozžehnala mraky, opřela se o sluníčko, trochu zapáčila a údolí se před ní ohnulo a přeotočilo tak, že se teď všechna troubení a zvonění Padla! ozývají po celém údolí vždy přesně stejně, včas a naráz. Tím přestalo být soutěžení zajímavé, lomoz upadl do předvídatelných kolejí a liška si konečně mohla do jara v klidu zdřímnout.
